Kain a Havel

Ne, nejedná se překlep. Skutečně, ve starém příběhu o Kainovi a Ábelovi vystupují bratři KAIN a HAVEL, respektive HEVEL.

Staročeští překladatelé nám však místo Hevela vytvořili Ábela.

Primitivní výklad považuje Kaina za jednoznačně zápornou postavu – vraha, který musí do konce života nosit na čele Kainovo znamení. Naproti tomu Havla (Hevela) považuje za jednoznačně pozitivní postavu, která je obětí bratrovy vraždy. Talmudické výklady však již k Havlovi (Hevelovi) tak milosrdné nejsou.

Pojem "hevel – havel" se v hebrejštině přikládá jako "vánek, přelud, opar, mlha, marnost, mámení, nicota". Havel (Hevel) již podle jména byl sice protikladem svého rázného bratra, ale nikoliv v tom pozitivním slova smyslu. Byl sice pokorný a dokázal správně obětovat, ale byl současně nevýrazný, nevyhraněný, neprůbojný a nejistý.

Mnohokrát jsem se zamýšlel, zda-li platilo pravidlo "nomen – omen" také u našeho prezidenta Václava Havla a zda-li významu svého jména někdy podléhal. Žel, často jsem zjišťoval, že ano. Jeho geniální stať "Moc bezmocných" je ideální brožurkou pro zakládání spolku v občanské společnosti, ale je zcela nepoužitelná v politickém prostředí, kde hlavní úkol musí plnit politické strany. A tak Havel za svého života často vyzdvihoval zcela periferní politické proudy (Občanské hnutí, Zelené) nebo "mladé politiky" (Gross, Němec), kteří záhy odešli do ústraní. Nepraktický politický styl, který zcela podceňuje význam klasických politických stran byl pro jeho vystupování typický. Za svoji politickou neprozíravost, nepraktičnost, naivní idealismus, mlhavou nereálnost, si vysloužil přívlastek "sluníčkář" a "pravdoláskař", kterým dodnes komentátoři označují lidi podobného ražení. Pejorativně jím říkají také "havloidi" (= Havlovi podobní).

Havlův archetyp je v naší společnosti zakořeněný více, než si myslíme. Poslední prezidentská volba, kdy proti sobě stáli politici Zeman a Topolánek na straně jedné a Drahoš, Fischer, Horáček, Hilšer a další na straně druhé, byl právě soubojem těch zkušených s nezkušenými a nepraktickými "nepolitiky". V podstatě teprve po neúspěchu v prezidentské volbě se pozvolna dozvídáme, jakou vlastně mají politickou orientaci, zda-li u nich najdeme vůbec nějakou. Jsou ve svých názorech nadále rozmlžení, nejednoznační, zakládají si na své "nezávislosti" a nevyhraněnosti. Jak jinak si vysvětlit fakt, že nejúspěšnější Zemanův protivník Jiří Drahoš založil apolitický spolek "Společně pro Česko", ve kterém chce hledat řešení důležitých společenských témat a prosazování těchto řešení napříč politickým spektrem? Stále zdůrazňuje svoji nestranickost, na druhé straně hledá podporu demokratických politických stran. Cožpak takových spolků tady již nemáme nepočítaně? A cožpak politické strany, kterých se tak štítí, mají být najednou nadšeny z toho, že žádá o jejich podporu? Cožpak chce Drahoš prohrát i senátní volby? Cožpak není schopen do žádné strany vstoupit, aby dal příklad ostatním občanům?

Duch nešťastného bratra Havla (Hevela) vane českou kotlinou a nic nenasvědčuje tomu, že by jeho odkaz slábl. Jeho typickým protikladem je poctivá stranická politika, kterou praktikují strany typu ODS, ČSSD a KDU – ČSL, ať se to většině občanů líbí nebo nikoliv. Teď, když se všechny tyto tři strany nacházejí ve velikém oslabení, na jejich místo nastoupili populisté, korporativisté, komunisté a jiná uskupení s demokratickým deficitem. Jedno vím jistě: Pokud se těmto pseudostranám a pseudodemokratům postaví apolitičtí snílkové typu Havla, bude boj o charakter naší demokracie předem prohraný. A to říkám, jako člověk, který Havla miloval a dodnes jej uznává, to říkám jako člověk, který v druhé prezidentské volbě volil Drahoše.